Říjen 2014

Chci Ti říct:

20. října 2014 v 16:56 | ana-perfect |  myšlenky
- jak hodně se stydím
- je mi to líto
- že nenávidím tu nejistotu
- jak to bolí, když o tobě nic nevím
- jak hodně na tebe myslím
- jak hodně doufám
- jak moc věřím
- že mám hodně velký strach
- jak chci aby se ty sny staly skutečností
- jak moc mi chybíš
- jak moc chci být s tebou
- že nemohu usnout při vzpomínkach
- jak moc tě mám ráda
- jak hodné vím, že .....Nepatřím.....

Půlnoční myšlenky

1. října 2014 v 1:29 | ana-perfect |  My diary
Sama v tmě...dvě sklenice vína a vtipné historky so spolužačkama z vedlejšího pokojíku...úsměv od ucha k uchu a chvilka pohody...slečny už usli...mně to nějak nejde...otevřené okno...z venku do pokojíku proniká pouliční osvětlení...alespoň tady není taková tma...jak uvnitř mně....je horko ...peřina vedle, na sobě jenom tričko Children of Bodom a kraťasky ...oči bloudí po stěnách tak jak myšlenky bloudí hlavou....hladím se po svých nenáviděných stehnech...jak se mám naučit mít je ráda?....přemýšlím jak to všechno začalo...blbé poznámky bratrů jak sem přibrala...strejda prý "jak mi roste zadek"...přítel (teďkom bývalý) by chtěl abych měla postavu jak jeho bývalá......spolužačka čumí na korpulentní slečnu jedoucí z bufetu, která nese v igelitové tašce 7 pizza rohlíků...její poznámka jak se prý neptá proč je tak tlustá když sní tohle všechno...můj pizza rohlík v tašce snědla mamka, když sem přišla ze školy...v ten moment začal můj problém jíst na veřejnosti...ta chvíle když sem náhodou narazila na pro ana, mia blogy a dostala sem se do totálních sraček...jak sem si je prohlížele zatím co vedle mamka pletla svetr...To jak se několik let peru s neviditelným nepřítelem....To jak se snažím najít pevnou půdu pod nohama a už sama sobě lezu na nervy jaká sem vevnitř úplně na nic...
...to, že neustále myslím na něj a nebaví mě poslouchat přednášku o malém a středním podnikáník, protože stejně jsme to měli na makroekonomii a tak mi myšlenky bloudí k němu ....to, že jsem mněla strach, jak by se postavil k tomuhle "problému", když má potíže přijmout mou "víru"...to, že nějak bloudím a ani za nic netuším, kterým směrem se vůbec dát...
....
a tak nemůžu spát a analyzuju, a přemýšlím, a řeším, a stejně neumím najít to správné řešení...
Poslední dobů si hodně uvědomuju ten článek, který postrádám v podobě mamky a taťky...Prostě jenom tak přijít domů a obejmout mamku....Jak sem to dělala když ještě tady byla...hm...a jak mě ona od sebe odstrkovala jak prý nemá čas a musí dokončit tamto a to a to a to....ty její ruce, které se dotkli mých a dali je pryč ze svých ramenou...ten pocit něčeho chybějícího a myšlenky "jo, tak nejspíš příště"...Tohle je nejspíš důvod, proč neznesu dotyky jiných lidí, kterí mi nejsou vysloveně, zkušeností blízcí....Přiznávám, že tak moc teďkom potřebuju obejmout a jenom tak podržet, schoulit se do klubíčka a pohladiť po vlasech a říct "jo to bude jednou fajn"...nic jenom podržet u sebe a moct se vybrečet...Cítit vůbec něco....

Co s tím? Teď už nic...jít si vlastní cestou....