"Z deníčku 13 v pubertě

22. září 2014 v 20:51 | ana-perfect |  My diary
Omlouvám se za svou neaktivitu na blogu. Mám rozepsaných mnoho článků, akorát je to něco, co bych chtěla držet spíš pro sebe nežli na netu. Tyhle prázdniny jsem chtěla věnovat nějaké té sebereflexi, duchovnímu růstu, na něco prostě přijít, najít ten důvod proč, přijmout sebe takovou jaká jsem a ono to chvilinku šlo...Chvíli to vypadalo, že bych to mohla zvládnout. Na malou chvíli jsem přestala řešit sebe a to mnou tak moc nenáviděné tělo. Našla jsem na sobě i něco hezkého a bylo mi dobře. Chodila jsem nenalíčená, při pohledu do zrcadla mi nebylo na zvracení, nenalíčená jsem šla i na veřejnost, začínala jsem mít ráda své povolené bříško a stehna....Na chvíli mi opravdu bylo dobře a byla jsem spokojená. A pak.....



Některé situace v životě musí přijít abychom se nedrželi na jedném místě. Musí přijít nějakej ten boom co nás posune vpřed.... Prý......

A tak přišlo něco, co sem vůbec nečekala, teďkom je to vyřešené akorát mi je špatně ze sebe, že sem se zachovala tak, jak sem se zachovala. Hold člověk se učí na vlastních omylech. Tohle bylo něco, co nejspíš ovlivnilo můj rozvoj v něco lepšího, protože díky té situaci se všechno zhroutilo jak domeček z karet....A teďkom mi je to tak líto....tak hodně moc líto.....když si uvědomuju, že to vůbec za to nestálo....

Tuhle dobu jsem jela na dva týdny ke kámoške. Bylo to fajn...akorát to jídlo...doma jsem mohla dělat co jsem chtěla, co ovšem bylo rabování lednice, špajzu, cpaní se s následním zvracením, brečením v pokojíku jak sem nemožná a odporná...Je jasné, že u ní jsem takhle fungovat nemohla...Přijala jsem proto opatrení....Rozhodla jsem se jíst co nejménně, ovšem v rámci míry...Kámoška s manželem pořád chtěli něco do mě cpát jenomže já nechtěla...Bála jsem se toho, že to přeženu a jak bych vysvětlovala "hele lidi víte já jsem taková blbka, že si po jídle zajedu na toaletu vyblivat to skvělé jídlo, které mi hodně chutnalo, no v mém žaludku mám pocit jako bych snědla kamení a tahá mě to k zemi".....Nějak jsme to zvládli, byly to docela poklidné dva týdny oddechu, procházek na čerstvým vzduchu, nočních pokeců s kámoškou (o sračkách z jídla neví, stydím se), chlamáním se a vymývaním mozků čučením na "mama ožeň mě", "extrémní rodiny" a "záměna manželek"....Po shlédnutí koplet všech častí jsem došla k závěru, že lidém totálně kapalnatí mozek a mentálně nejsem na tom až tak špatně jak ostatní...aaaa co tam po zvracení i Vincent van Gogh měl svou psychózu ale jeho obrazy jsou sakra fajn...Kdo se mnou nesdílí tenhle názor tak....nezajímá mě to.....Takže jsem se vrátila domů a lidi co mě tam čekalo...No přece to co po každé...Bábina se na mně zlobila a já nevěděla proč...Ach ten můj životní stereotyp...Přes držku mi dala realita....

Těžce vybudována jídelní stabilita se pochopitelně narušila v důsledku nestabilní situace doma, protože bábina si myslí, že jsem splachovací a když po mně a bráškách řve jak jsme nevděčné děti, zvládnu to levou zadní a odpochoduji do pokojíku s vědomím, že je to nejspíš pravda a musím o tom přemýšlet a změnit své chováním...Já však odpochoduju do pokojíčku s vědomím přítomnosti něčeho ostrého v šuplíku, čeho sem se měsíce nedotkla a nechci se dotknout ani teď i když to držím v ruce a pokaždé zahrabu úplně do zadu....

Tuhle dobu někdy jsem si uvědomila, že jsem nejspíš kvůli svýmu váhaní přišla o osobu, která by nejspíš chtěla se mnou sdílet společné chvíle....moje váhaní je odůvodněné přemýšlením o tom, jestli by tenhle chlápek zvládl moje "stavy"...stydím jse za sebe, mám pocit, že nejsem dostatečně inteligentní v porovnaní s ním, stydím jse za svou rodinu, za jizvy, za sračky z jídla a taky za své tělo a to jak vypadám....Moje váhaní a strach však zapříčinili to, že kluk jsi myslí, že nemám zájem a hodil spátečku....A já jako žena s patologicky nízkou sebedůvěrou, obsesivními fixacemi a tendenci k velkolepým desiluzím, se stydím ozvat se... Pochopitelně co by tak "dokonalej" kluk dělal se mnou tak "nedokonalou"...

Tak se dostávám k dalšímu bodu, trable s kámoškou. Poslední dny pozoruji změnu v její chování se ke mě...Mám pocit, že všechno čeho se dotknu nějak pokašlu...Jo to je můj dar pobabrat všechno co jde...Nemám chuť se setkávat s lidma, mám pocit, že mě každou chvíli urve z toho, že ve škole momentálně musím chvíli být na pokojíku se spolužačkama...Oni jsou v pohodě, to já nejsem...Mám pocit, že jsem si vybrala špatný obor....Mám pocit, že v životě dělám jenom špatná rozhodnutí....

Ať dělám co dělám, i když čtu hodně pozitivních knížek, hodně přemýšlím a vím, že můj život je prostě jenom na mně a to jak si ho udělám, takový ho budu mít, stejně cítím, že to jde někam do sraček...Můj ledovec postupně taje a já neumím plavat.......

Snažím se najít ten oporní bod, to něco, čeho se budu držet ale....

......

Pozn.: Mám pocit, že tohle je jenom výlev z deníčku třináctky v pubertě
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama