...krásko s přetěžkými víčky, jen už nechoď do ledničky...

26. května 2014 v 11:42 | ana-perfect |  food like a beast
Na začátek musím konstatovat že poslední dny jsou sakra že dobrým obdobím...Co se týče osobního života, v tomhle směru se všechno hezky ukládá na své místo a ja cítím určitou formu svobody. Kousíček ale i tak je to fajn pocit. Když otevřu okno a cítím vůni rána, jara, medovou vůni květin a pokosené trávy, vůně slnka, že když jedu sama na procházku sluchátka v uších a přichytila sem se při úsměvu a cizí lidi kolem se usmívají taky. Že umírám blažeností když kolem mě projde chopper harley a jezdec mě vůbec nezajímá a usmívám se a pak jezdec zamává i když je to holka.

Co se týče rodiny, tohle je pořád jak na houpačce. Někdy fajn, někdy katastrofa a někdy alespoň tichá domácnost. I když důvodem nejsem já ale konfrontace bratrů a babičky. Chápů oba názory ale u nás není možné aby se přijal nějakej kompromis. Tady je hustá diktatura a vzpíraní se bratrů proti mocnosti. Do teďkom to všechno bylo tak jak řekla bábina a i přesto když se dělalo to co se mělo, nebylo to dostatek. Z osobní zkušenosti vím jaké to je demotivující a chápu že bráškové ztrácí zájem o jakoukoliv akci v zmyslu toho "co si bábina umane". A tohle mi nedělá moc dobře, protože když je doma husto nějak to neumím zpracovat. Vyvolává to ve mě pocit bezmocnosti a viny a blah blah blah všichni dobře víme z předešlých článků nebudu se opakovat. Nějak se nemohu smířiť s tím jak je to doma, protože ať dělám co dělám jakobych házela hrách na stěnu a to nemá žádný užitek tak to házím do sebe. Tady přicházejí na rad trable s jídlem. Když sem doma je to jedna veliká katastrofa a já se obávám prázdnin jak to bude vypadat a jak budu vypadat já. Zatím je mým útočištěm škola a privát, protože je tady klid, pohoda, úsměv a více méně kontrola nad jídlem. Doma to nejde. Nebo tedy zatím nejde. Kdy přijdu k bodu když budu moci ovlyvnit jedno i druhé a nějak se naučit s tím žít v symbióze netuším...Každopádně se o to pokusím....

Teďkom k dalším poznatkům řešení svojich hrátek s jídlem.



○ musím sníst všechno co mám na talíři - prostě je ve mně pocit, že musím všechno z talíře dojíst. I když mi je špatně jak sem se přecpala, i když mi je do breku z jídla, prostě musím to všechno dojíst. Jako když je obraz na stěně křivě a vy máte nutkání to napravit a nemůžete to nechat tak protože vám to hrozně překáží. Přesně tak se cítím když mám na talíři pár posledních kousků a už vážně nemůžu a i přesto to musím dojíst. (pozn. dětství - neodejdeš od stolu dokud to všechno nesníš!!! ---???)

○ jím hrozně rychle - bráška mi před pár dny při obědě řekl, že jím jak křeček a mám plnou pusu. Jako kdyby mi mělo jídlo utéct. Tohleto nevím jak a proč každopádně budu tomu věnovat pozornost a dávat si bacha. Takhle jím jenom doma když jsem sama pochopitelně na veřejnosti...ehm co to kecám venku nejím protože se stydím....další bod...Pozn. Jídlo je pro mě jako nutné zlo. Prostě když se řekne něco v souvislosti s jídle v mém okolí cítím se jak na jehlách. Takové to ťuknutí vevnitř, takový nepokoj a vyvolání pozornosti jako když někdo volá vaše jméno. Když si na přednášce louštím sudoku a někdo řekne bufet, automaticky vypadnou všechny čísla a pak se neumím soustředit na nic jiné.

○ pořád ten samý problém jíst na veřejnosti - je mi jedno že budu celý den hladová protože mám školu já se najím večer. Neexistuje abych já něco snědla ve škole před lidma. Mým vykoupením bylo to že sem přestala chodit na obědy, kam mě táhla jenom spolubydlící a tá je ve škole teďkom jenom když musí. Takže to bylo tak že když sme jeli do restaurace měla sem chuť na tom místě práve tehdy v tom momentu zkamenět nebo zmizet nebo být neviditelná ať mě nikdo nenutí jíst před lidma. - tohle tady bylo rozebráno jenomže teďkom je tu problém už i z čipsy. Tohle bylo jediné jídlo, které sem na veřejnosti snědla. Teďkom prosím prúser.

○ když jím doma, nebo na privátu se spolubydlící, prostě když někdo jí taky - když on dojí, já musím taky. Je jedno jestli on už jí půl hodiny a já 10 minut, musím přestat, protože se cítím blbě. Tohle je nový. Proč je ten pocit a proč to tak je nevím.

Co se týče jídla poslední dobou sem hrozně zamtená. Jídlo je mým strašákem. Pořád se s tím piplu a já už vážně nemohu a uvažuji jak dlouho to bude trvat, do kdy se budu pořád zabývat tím jak vypadám a tím co s ním. Katastrofa začla před týdnem kdy sem si stoupla na váhu a zjistila sem že sem něco přibrala. Ehm 2 dny sem nic nesnědla bylo mi špatně a pak sem se přecpala. Všichni známe. Vyhodit vahu nemohu. Neodvažit se neodolám. Teďkom sem víc na privátu a tu mohu kontrolovat co sním tak abych se nepřecpala a taky abych nebyla hladová. Co bude když znovu přijedu domů nevím, protože to je pokaždé jedna velká katastrofa.

Teďkom se cítim fajn, cítím se dobře i když mám poslední dobou pocit, jakoby mi něco chybělo. Hrozně veliký pocit že něco postrádám, že mám nějakou díru vevnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama