Prosinec 2013

Rekapitulace

31. prosince 2013 v 14:01 | maťulka |  My diary
Zas jeden rok za náma. Bylo hodně krásnych chvil ale taky i těch špatných. Když sem přemýšlela a rekapitulovala to co se za poslední rok dělo došla sem k závěru, že sem se za těch nekolik měsiců hodně změnila. Minulý rok sem byla takový ztracený tvor vhozený někam do bordelu, kde se jaksi neumí adaptovat...Minulý rok všechno na mě dopadlo, všichni monstra ve mě začali útočit. A bylo to opravdu špatný. Do teďka si pamatuju každé slovíčko, každou ranu a všechno a taky slova Andělíčka. Říká se že lidé přicházejí do života z jistého důvodu a já sem přišla na to, že to je skutečně pravda. S Andělíčkem sme se znali dlouho. Jenomže až tu dobu přišlo mezi náma k bližšímu kontaktu. Tak jak to mělo být. Pomohl mi v těžkých chvílích a já sem za to hodně vděčná. A mám ho neskutečně ráda. Jako bratříčka. O tom sem tady psala. Jeho slova mě doprovázejí do teď, taky mám některé zapsané.

Jak sem byla tak slabouňká a nechtěla sem žít a přijímala všechno co se dělo do teď si pamatuju ten moment když se všechno zlomilo. Od ledna sem se jaksi stala silnější. Tenhle rok sem hodně strávila přemýšlením o tom co chci, co se stalo, co není a co je moje chyba (v úplne sebedestruktivní kritice bych řekla že všechno je moje chyba, za poslední měsíce se toho však hodně změnilo a já vidím souvislosti toho s čím mám něco společného a to co si jaksi beru na svá ramena z důvodu, který vůbec není relevantní k tomu všemu). Začala sem řešit "své věci" a víc je analyzovat v sobě proč je něco tak jak je. Minulý rok sem se bála cestovat do školy sama. Přizpůsobovala sem se spolubydlící jak půjde ona vlakem abych nešla sama. Tenhle rok sem to přežila. Mám ráda cestovaní osamotě. Víc než kdy předtím. Mám ráda ty 2 hodiny kdy sem v sobě sama s myšlenkama a pokaždé dojdu k něčemu. A potkávám zvláštní lidi a je to fajn.

Když se ohlížím zpět, taky sem si uvědomila že sem nejspíš nažvdy prolomila pouto, které mě spájí s přítelem. To jak se choval, co dělal, jak mě ponižoval, jak sem byla pro něj jenom nějaká věc. Tohle všechno v jeden moment přešlo do toho že už ho víc nejspíš nemiluju. Mám ho ráda. Všechnu lásku kterou sem však k němu cítila prostě zabil. Pouhými slovy, a všechno jak dělal. Jěště nedávno sem měla strach že náš vztah jednou skončí. Teď....teď mi je to jaksi jedno...Byli jsme spolu pár let ale když uvažuju, nikdy nebyl tady pro mě nikdy mi nepomoh a myslím že je taky příčinou problémů s jídlem. Prostě slova a ponižování a taky porovnávaní s bývalou přítelkyní, porovnávaní se všemi a slova jak by byl rád kdybych měla postavu jakou měla jeho býválá. Tohle všechno sem si tu dobu nepřipouštěla jako jeho selhání, né moje. I když se teďkom snaží a myslí si že když se všechno zamete pod koberec bude všechno fajn, já prostě nemohu. Už dál nemohu svou lásku jen tak někomu dát. První přítel, první bozk, všechno první. Všechno to pohřbil pod slova "zkurvená pojebaná piča"...Všechno hezké si už ani nepamatuju.........Nastala chvíle kdy myslím že něco končí a ja musím jít dále....

Když přemýšlím o svém špatném vztahu nejsem překvapená, že mi popletl hlavu pan Pavouk. Ten je taky samostatná kapitola. Jelikož má přítelkyni a všechno je jaksi nejasné a zamotané, taky sem analyzovala a došla k závěru, že on byl nejspíš tím prvkem který přerušil to pouto mezi mnou a přítelem. Ale tohle je všechno. On je jiná kategorie než já a já sem došla k závěru, že i když to bylo hezké prostě zachovám si vzpomínku, přátelství ale víc nepůjde. A když sem se takhle rozhodla najednou sem se cítila svobodná. Ne tak že bych něco stratila. Opravdu spokojená a svobodná. došla sem k závěru že je to nejspíš takhle fajn. Je tady. Mám ho ráda. On to ví. Jestli on mě má rád to je mi tajemstvím, avšak byl dalším článkem k tomu abych se posunula vpřed a uvědomila si pár věcí. Je mladší. Na něj čeká jiná budoucnost a je na jiné zmyslové úrovni, vnímá věci mimo směru, kterým chci jít já. Já a on by nikdy nebyl dobrý vztah. Jako kamarád je však super.

Co se však týče jídla, bohužel tady se pokrok neudělal. Pořád své "vady" kompenzuji jídlem. Tohle je mým number one v příštím roce. Dostat se z tohohle. Potkatk své démony poprát se s nima a pak je pozvat na čaj a vyřešit věci které tady jsou. Proč tady jsou, řešit důvody i když pár z nich znám a vím že ty důvody tady budou pořád, proto se chci naučit s nimi žít. Komunkovat a sledovat je a jaksi najít prostor společného fungování v sobě. Tu špatnou Martinu neumlčet jak sem to dělala do teď. Začít si zvykat, že některé věci prostě jsou a stali se bez ohledu na mě a já si musím naučit s tím žít.

Do příštího roka vám želám jen to nejlepší holky. Jí chci vydolovat ze sebe to nejlepší. Chci být lepším člověkem...:)

P.S. Mám nový tetování...:)

Cítím

4. prosince 2013 v 0:38 | maťulka |  My diary
Zas bych ráda napsala něco o sobě...A o tom jak to jde dál jak "tak nějak prožívám"...
Bylo mi fajn...ano opravdu fajn...nějak sem neřešila nic, ani jídlo...prostě taková nějaká stagnace, ani dobré ani špatné...jenom...fajn...pak přišel pan Pavouk...jo a pan Pavouk se svou přítelkyní si přišel posedět si k mé partě...když sem ho spatřila, cuklo ve mě ....zas ty oči...ten pohled...byla sem u baru a kupovala kámoškám pití...jak sem se divala na Pavouka a říkala sem si jak hezký je to Pavouček a Bože můj že něco říká a já vůbec nevím co protože je tak sexy a když hledím na ty rty tak ....a pak...sem se koukla k našemu stolu a byla tam...jeho přítelkyně...takovou ledovou sprchu sem v životě nezažila...
Celej večer sem seděla čuměla do hrnku s čajem, který sem si objednala...celý večer polykala bouli v krku...celý večer na něj nekoukla...a když sem koukla na ni...bylo mi jasné jaká sem blbá...a cítila sem se hrozně špatně za to co se dělo poza její záda i když tam nebylo nic velké, ale prostě jeho slova.... a moje slova...a ona...tak šťastná po jeho boku, úsměv od ucha k uchu a jak se k němu tulí...bolelo to..ale víc bolelo to co sem jí téměř udělala.....ne taklhe nemůžu...zbavím se ho...a víc...už nikdy víc nedovolím někomu aby mi takhle popletl halvu...nikdy víc....jednou sem řekla že zahazuju přátelství s "láskou"....a někdo mě ukecal a doufala sem..a ta mrcha...to udělala zas...
Když sem takhle došla z baru domov cítila sem se tak prázdně. Nemohla sem ani brečet....Znáte ten pocit kdy vám někdo kroutí vnitřnosti a hrudník a nemůžete dýchat ale nedá sa brečet?...jako by všechno najednou nabral odstín šedé...ani dobré ani špatné..nemohla sem se těšit...tohle už dlouhou dobu..a taky nějakou dobu už nešlo brečet...čekala bych že alespoň tohle pustí slzy se kterými bude lépe a nějak minimum se uleví a otupí to ostří střepů z růžových brýlí ve mě...Ne nešlo to a tak sem žila...nějak fungovala...

A pak přišel koncert na který sem nechtěla jít ale slíbila sem to kámošce a šla sem...Bez přítele..a dobře sem udělala přišel tam totiž můj "bratříček Andělíček"....s kámoškou mě překvapili..neměla jsem ponětí že taky přijde...a když sem ho spatřila...led povolil a já byla tak šťastná...a když řekl že celý večer bude s náma...a byl tu dobu u mě..a já znovu cítila jeho neviditelné křídla nade mnou a jeho přítomnost a zas to, že přece jenom všechno bude jednou fajn...jak to vždy říkal...a na chvilinku sem se znovu necítila "tou špatnou"...a zas sem se styděla před ním že sem nic nejedla...a že budu...(bohužel v tuhle chvíli to zas nejde, nepustí a z jídla se mi zvedá žaludek...za poslední 2 týdny šli dolů 4 kila..nevím jak..nechutná mi jíst...vůbec...)...Tenhle večer byl po dlouhé době pro mě znovu známkou toho že jednou bude dobře...

Měla sem soud s mamkou o alimenty...po téměř 4 letech sem ji znovu spatřila...Led štěstí povolil na koncertě...led bolesti však ani teďkom...když mě objala..znovu tady byla boule v krku...těžkost na hrudi...soud proběhl v pohodě...jenomže znovu blbý pocit ze sebe...v návrhu sem chtěla 1500,-Kč...máma však řekla že nesouhlasí protože má nějaké výdavky a tak se soudkyní sme došli k závěru, že bude nakonec platit 800,- Kč....ale já sem se cítila špatně že sem chtěla tak hodně..já vím že tohle není moc a taky není moc to co bylo přiznáno, alespoň se však pokusím o stipendium...nejsem nároční takže s pár korunama vystačím...jde jenom o to platit si ubytování, stravu (hhh téměř nic tady nejím...) a cestovní, a nějaký ty svoje potreby...Pak sem se sní sešla a povídali jsme si...přinesla alba s fotkama jak teďkom žije...a ten úsměv...ten úsměv který na nich měla...tehdy led povolil..když sem si nemohla vzpomenout, že ten úsměv sem nikdy neviděla když bydlela s námi...je jí tam dobře...a nám...to je jedno...hlavně že jí je tam dobře...my si nějak poradíme....nebrečela jsem před ní...ať vidí že nám je taky dobře...že všechno se zvládá...

Bábina znovu blbý období...neustálé obviňování a výčitky jaká sem, špatné pocity, prázdnota, přítel - slovní útoky, vulgarizmy, znovu špatné pocity ze sebe, prázdnota...a pak...pak...led povolil a konečne sem brečela...konečně sem pustila ven všechno...celej den...mezi spánkem...nemohla sem uvěřit že se dá tak dlouho brečet...boule se zmenšila, tlak na hrudi povolil...myšlenky se pročistili...trochu...

Vidět budoucnost růžovou? Bohužel ne protože střepy z brýlí ve mě pořád jsou...Jak je vytáhnout...nevím...nelze...Pozitivní myšlení...jde...když sem sama...nejde...problem je ten že i když sem ve společnosti se spolužačkama a pod....pokaždé jsem sama..v sobě...a s pocity...a s M. a M. v mé hlavě...a s démony které se rvou z řetězů a jsou...Momentáně jsou dost povoleny....

Já? Chci se cítit lépe...jenomže...teďkom mě nechte...nechte padnout na mě celé nebe všechno, nechte mě se smutkem a bolestí zatančit si...abych je poznala...zjistila co chtějí a naučila se žít...vstala sem po každém úderu a vstanu znovu...jen mě nechte chvilinku vydechnout, ať to bolí, ať se nestydím za slzy když sem sama v pokojíku na privátu a v dálce slyším vlak a šumení a to odporné ticho...a svůj dech...protože je lepší něco cítit...i když je to bolest...hlavně cítit...protože když sem necítila nic...když tady nebylo nic...bylo to mnohem horší....jenom mě chvíli nechte....

Just for a moment...