Září 2013

nějak o ničem

30. září 2013 v 19:47 | maťulka |  My diary
Cítím že stojím na jedném místě a nějak se nepohybuju vpřed. I když se hrám že mi je fajn a že je všechno špatné pryč není to tak. Nejhorší je že mám pocit, že přez moje "sračky" nevidím ty "s..." které mají přátelé a nějak je přehlížím. A pak se cítím hrozně protože oni tady byly pro mně když mi bylo špatně a já sem tak zaujatá sebou, že nevidím je. A nějak mi už taky docházejí slova, kterými sem je "povzbuzovala"....Uvažuju, jestli to není tak, že tehdy sem tim slovům věřila, jenomže teďkom už pochybuju.

V souvislosti s tímhle mám ze sebe pocit, jakobych se stávala povrchní a egoistickou naprosto do sebe zahleděnou blbkou. Taky sem si všimla v poslední době, že většinou mluvím o sobě, co předtím nehrozilo. Nevím jestli je to špatně, protože všude jinde se píše, že je dobré mluvit o sobě a svých pocitech, akorát...akorát, že sem si všimla že já mluvím o sobě v totálně blbých souvislostech, než bych mluvila o tom, co mě trápí a tak to dostala ven. (abych zakryla že mi není dobře?) ...A myslím, že tohle je špatně...

Tolik mám tych kiksů, že nevím jak z nich ven a moje reakce na určité situace jsou úplně blbý...I když vím že s chladnou halvou bych to "něco" vyřešila líp prostě se chovám jak blbec. Taky pořád myslím na to, že to co sem udělala,sem udělala správně. Nebo si myslím že je nějaká věc správná a já udělám opak, pak mě jde rozhodit z toho, že sem to udělala tak jak to nemá být. Tolik sem potlačovala své emoce, že když teď něco udělám, to co chci, pak cítím výčitky, že sem dopustila, že to mohlo zajít tak daleko a tímhle sem si udělala v hlavě větší mešuge než sem měla.....

Tímhle narážím na konkretní situaci a to aby se "to co sem udělala" nikdo nedozvěděl kromě jedné kámošky, protože se proto cítím dosť blbě i když to byla jediná věc po které sem toužila, prožít alespoň tohle na malinkou chvilinku. A že to byla rána z nebes a pořádná, a že ta rána mi dodala tolik energie a pozitivizmu do života, že několik dní sem chodila s úsměvem na rtech a nikdo netušil proč...Bum akorát ta malinká dávka "morfia" nějak vyprchala a přišli výčitky, jak to nebylo správné. A teďkom jenom přemýšlím co je správné, a jak se zachovat aby mě to nebolelo. Mojí hlavou proletují myšlenky jak je to co mi pomotalo hlavu jenom obyčejným domýšlením. Uvažuju proč udělali to co udělali, proč se na mě dohodli a proč se zachovali jak se zachovali a jestli mě obelhali a jestli mi lže pořád......jop narážím na Pana Pavouka, který posledně posplétal sítě dosť silně....Jak tohle rozanalyzuji? Tolik by bylo lépe na zemi kdyby si lidé říkali pravdu a dělali to co cítí...a ne to co je správné...Jenomže...Co je správné???

Den

25. září 2013 v 18:14 | maťulka |  My diary
Nevím jestli to je dnešním dnem, nebo celkově už se nemá kam hromadit to mé syslení svých pocitů a ich ignorování, ale sem úplně mimo. Ať se držím zubama nechtama a snažím se nepadnout, mé nohy se teďkom otřásejí a já cítím že už jenom chvilku a já se zhroutím. A ať se snažím sebevíc cítím jak mé vnitro křičí, klepou se mi ruce, nervy mám natáhlé a mám pocit že se rozbiju na malinkatý kousíčky a vybuchnu do okolí. Moje nitro řve a já se snažím alespoň rukama držet se pohromadě....

Začal mi druhý ročník na vysoké škole a já sem hezky nastoupila. Jelikož sem mimo domu bydlím na privátu. Spolubydlící ještě nedorazila. Až příští týden. A spolužačky jsou na dalším pokojíku. Většinu času jsem u nich na pokojíku. Nemohu být sama. Nechci dovolit špatným myšlenkám aby se mi producírovali hlavou sem a tam. Jenže nám vyšli blbě přednášky a teďkom sem na svém pokojíku sama...Ať se snažím sebevíc, zapálila sem svíčku, udělala horký čaj, necítím se dobře. Nevím jestli to není dnešním dnem....

Abych všechno uvedla na pravou míru, přesne před rokem, dneska, v den svých narozenin, se zabil můj táta. A já, já se cítím hrozně. Tehdy sem si se taky tak cítila teďkom taky. Bráchové nemají ponětí jak to bylo. Já ano. Já to slyšela v telefonu když to bábině volala tátova neteř. Měsíce sem se nemohla dostat ze šoku, moc jsi toho tam taky nepamatuju, jenom to jak mi bylo všechno jedno, jak mi byly lidi ukradení, jak sem dělala věci na "autopilota" a protože se to ode mě očekávalo. Malý uzlíček nervů probíjejíci se životem. Pak sem se nějak vzpamatovala, netuším jak ale šlo to. Měsíce sem se cítili lépe a lépe až sem tu vinu zatačila někam hlouběji. Já vím někdo si může myslet, jo táta s váma nebydlel neviděla jsi ho 17 let prosím tě jak můžeš cítit něco k člověku, kterého ani neznáš?...Jo jenomže já cítím, já si ho pamatuju, já cítím vinu, že když ho pustili z vězení za to že neplatil alimenty a chtěl se setkat, že já sem odmítla. A on si myslel, že nikomu na něm nezáleželo. Jak necítit vinu že se rozhodl pro ten krok který udělal, když sem mu vlastně dala k tomu taky podnět tím že sem se nechtěla setkat...Chtěl zemřít a zemřel protože byl sám. Byl sám. Sám v den svých narozenin. A já se nemohu dneska zbavit té představy. Vešchno ve mě se tlačí na povrch. Všechno ve mě bublá a chce to ven. A já falšuju úsměv před spolubydlícíma. A v koutku duše....chci taky zemřít...

Jeden den....Den, který mě hluboko poznačil...Den, na který teďkom nezapomenu do konce svého života. Den, který mě do konce života bude pronásledovat. Den, se kterým se nikdy, nikdy a nikdy nesmířím....Den, který mi neumožní smířit se sama se sebou....

Promiň Andělíčku

11. září 2013 v 15:07 | maťulka |  myšlenky
Promiň že nemohu dodržet slib...
...že sem tak slabá a nemohu to dodržet...
...Promiň že i přesto jak se mi v hlavě promítají tvé slova,
nedokážu je poslechnout...
...Promiň že se slzama v očích odmítám dar života...
...Promiň za to, že se znovu nemohu podívat do zrcadla...
...Promiň, že tě nemohu znovu potěšit svou cestou k lepšímu...

...Promiň že znovu nasazuju masku....
...Promiň že sem zas tam kde sem byla,
než si mě strhl z kraje útesu...
...Promiň že znovu mlčím...
...Promiň že předstírám...
...Promiň že nejím...
...Promiň že znovu brečím...

...Promiň že mi hrozně moc chybíš...
...Promiň že se cítím znovu tak sama...
...Promiň že znovu poslouchám depresivní metalovou hudbu,
kterou jsi mi poslal na požádaní 30...
...Promiň že sem tak zmatené stvoření...
...Promiň že jak trdlo kecám v komunikaci věci, které nemají halvu ani patu...
...jenom proto aby sis nevšiml jak je mi špatně a jak už znovu padám...
...Promiň že už nepoužívám "a pod."...
...Promiň že bodkuju....
...Promiň že už nebodkuju aby sis nic nevšiml...
...Promiň že tě mám tolik ráda...

...Promiň že cítím vinu za všechno co sem ti řekla,
a že myslím že si myslíš že sem špatný člověk...
...Promiň že nejspíš uvažuješ že sem zapoměla...
...Promiň za mou předstíranou lhostejnost....
...Promiň za mé démony a krabičky...
...Promiň že si tohle všechno myslím....
Promiň mi můj bratříčku Andělíčku, promiň i to že si tohle nikdy nepřečteš...Jak mi chybíš a jak moc Tě mám ráda.



Hnusy v krabičkách

10. září 2013 v 12:39 | maťulka |  My diary
Je mi fajn....
Je mi špatně....
Vlastně je mi fajn i špatně....
V mé hlavě probíjahí myšlenkové pochody, kterým ani sama nerozumím...
Vlastně rozumím jenom nevím jak to všechno zpracovat a do jaké krabičky to uložit a kam na polici....
Hezky roztřídit...Hnusy z jídla úplně nahoru, kde nedosáhnu a taky se tý krabičky nemůžu pak zbavit, pak hnusy z rodiny hned vedle ní, pak kopa hnusu s "panem Dokonalým" mým přítelem, pak "pan Pavouk"....Vážně nevím...Jenom vím že tohle musím dát do pořádku...

Co se týče jídla...Katastrofa...Procházím odbobím kdy jím opravdu hodně málo. V mé hlavě probíhá neustálý boj...Dát si chleba, nedát si chleba...Ne nedám si ho...A dám si pak brambory? Ne taky ne...Jenom polévku....Opravdu hodně málo abych do sebe náhodou nedostala víc kcal než unese Maťulka v zadu v hlavě a začne vyšilovat. A tak dny vypadají tak že běhám hore dolů po schodech do kuchyně a ve dveřích se otočím, pak zatínám pěsti a pak si udělám litr vody se šťávou abych měla alespoň kousek energie (energie z cukru) a přestali se mi klepat ruce...Pak začnu plést svůj vysněný šál, který pletu už víc než měsíc a s každým očkem myslím na jídlo. Pak když se rozhodnu že to takhle nejde a jdu se najíst, moje tělo protestuje a začne mě bolet žaludek, takže rozžvýkám dvě sousta, které do sebe dostanu...a zbytek jde pryč...Pak se nad mým stepováním u lednice směje děda...A mě přijde hrozně líto ale opravdu hrozně líto že tenhle člověk po mozkové příhodě, který je svědkem mých bojů v kuchyni, který tam každej den sedí a poslouchá radio s křesťanskou tematikou, že tenhle člověk tohle všechno vidí a myslí si že sem jenom pošahné vnouče, které neví co chce, že vidí všechno co dělám a netuší, vůbec nemá představu co se se mnou děje...Když se na něj kouknu usměje se a já taky, řeknu mu "já vím sem blbá" otočím se a se slzama v očích odcházím zpět do pokojíku...A pak mi přijde ze sebe hrozně špatně...a jíst mi ani nechutná....

Teďkom uložit rodinu. V poslední době to vypadalo takhle...Ráno se vzbudím na křik bábiny, která řve prý už třeba vstávat a něco dělat, jak smě nevděčné vnoučata, jak byla chyba když nás tady nechala když před 4 lety odešla matka. A tak někde mezi snem (noční můrou) a bděním se objevuje její hlas. A mne se nechce vůbec otevřít oči. Chci takhle zůstat napořád. Pak je otevřu a koukám na bílou stěnou a 5 žlutých motýlů které tady mám pověsené. Změnit se na jedného znich a pověsit se taky. Bohužel tuhle představu narušuje obraz kdy tohle vůbec nevypadá hezky a pochopitelně slečny v mé situaci chtějí vypadat dobře i v tuhle chvíli. Nebýt. Pak kouknu na filaky na okně a pak teče z oka slza. Pak kouknu na magnetku andělíčka a rozbrečím se jestli nějakého svého mám chudák holka/kluk už má nejspíš toho dost...Dost toho když sedím a koukám do bílé stěny s představami jak upadnout alespoň do kómy a mít od všeho klid. Když kouká na mě jak beru schované zásoby žiletek do rukou a znovu je vracím zpět protože sem to slíbíla svému zhmotněnému bráškovi "Andělíčkovi"...Vzpomenu si na jeho slova a vracím to všechno zpět do krabičky úplně vzadu mezi knihy Paola Coelha. Pak se nějak dám dokupy obleču se a s tichým "dobré ráno" si udělam opravdu silný kafé, protože bábina si neuvědomuje že můj spánek trvá tak 4 hodiny, protože v noci opravdu hodně dlouho trvá než usnu. A děje se všechno výčitky jak nic neděláme a ona má zničené stáří, jaké sme nevděčné vnoučata, jak ji připravujeme o peníze, jak sme úplně stejní jako naši rodiče (bez ohledu na to že jedného z nich vychovala ona a ten jeden z nich 3x skončil na psychiatrii a pak raději odešla), prý z nás nic nebude...A někde mezi tím jak si piju kafé a slyším její projev se objeví z rádia s křesťanskou tematikou píseň jak "nevěříš že to můžeš změnit srdce ti říká tam nahoru na tebe někdo myslí a čeká na návrat"...A já zmatená se slzama v očích umyju si šálek (snídaně nemůže být protože bych se jedným soustem nejspíš udusila) a odcházím "něco dělat"......

Pak večer přijde můj přítel "pan Dokonalý" a naše společné chvíle vypadají tak, že se díváme na film, přehodíme spolu pár slov, udělám mu capuccino vanilkové (protože miluje vanilku a protože ja nenávidím vanilku a je mi z ní na zvracení už jenom při přečtení nápisu "vanilka"), pak skončí film a pak jde domů. Každej den to samé. Každej den po jeho odchodu sedím v pokojíku na sprostém Facebooku a musím si s ním psát a obraňovat se. Obraňovat to jak mi říká, jak sem egoistická, arogantní, namyšlená a pyšná, jak myslím jenom na sebe a mám ráda jenom sebe...Mám ráda jenom sebe...Mám ráda jenom sebe...a já NENÁVIDÍM SE JAK NEJVÍC TO JDE!!!!!!!!...Pochopitelně mu to neřeknu...a on si to taky nevšimne...Vynadá mi jak sem psychicky narušená s kupou chyb v slově "psychicky" a já dokážu jenom brečet popřát mu dobrou noc odhlásit se a zalévat polštář slzama se sebedestruktivníma myšlenkama......

...a pak...
...Pak přijde "pan Pavouk" a já sem v sedmém nebi. Protože ví co říct. Protože je to tak hezké až to bolí. A protože je to všechno tak čisté a tak krásné ve své serioznosti až to bolí. Protože je zadaný i on, i já....

Pak si uvědomím že život není hra nelze kliknout na game over ale musíš tohle dožít dokonce. Protože taky sa nemohu ze života odhlásit a přihlásit se jindy až to všechno utichne...Protože ať jsem jakkoliv vyválená v prachu a blátě, pro něco musím vstát a jít. Pro něco se musím dát dokupy...Protože tam někde v budoucnu vím že tam někde bude konečně fajn.