Květen 2013

Vyhaslá

29. května 2013 v 18:25 | ana-perfect |  My diary
Sem prázdná. Neumím se radovat, neumím se zlobit, neumím milovat, neumím být smutná. Sem jak nějaká schránka. Jak robot. Dělám co mi je řečeno a přitom uvnitř sebe žiju svůj život. Představy jak by to všechno mohlo být. Koukám na svět zamlženýma oknama a nic se mě osobnostně nedotýká. Už ani strach nemám. Strach který mě tak paralyzoval vůči všemu, který mě pronasledoval. Někdo by řekl "tak jo holka tak teďkom dělej to v čem ti strach bránil". Jenže já nemůžu. Neumím to.
Cítím se jak unášená proudem na člunu, do kterého prosakuje voda...a mě je to vlastně jedno...I Martina ve mě, ta která mě po každém pádu dokopala k tomu abych vstala, je nějak zmlklá. Nevím jestli sem schizofrenik nebo něco (myslím že každý má v hlavě své druhé já se kterým někdy vede dlouhé rozhovory :)...) ale když si to všechno proberu, myslím že už dál nemám sil bojovat.
To všechno čím sem si prošla a co prožívám (poznm. diktátor bábina, odchod mamky, mozková příhoda dědu se kterým sem se večer před tím hádala že na vysokou nejdu, přítel který mě deptá a pro kterého nejsem dost dobrá aby mi projevil lásku jenom mě ponižuje a já s tím neumím nic dělat, úmrtí otce, opuštěná člověkem na kterého sem se spoléhalá, lži) mě dostalo vážně na kolenou. V hlavě mám kopu špatných myšlenek a nějak nevidím smysl toho všeho. Proč tady být. Co mě ještě čeká a jaký důvod přikládá ten tam nahoru tomu, že existuju. Je to něco víc než jen omyl a výsledek prochlastané noci, a následného neočekávaného nepříjemného otěhotnění? Když se oba na mě vykašlali a utekli od problémů (tuhle vlastnost mám po nich možná ještě tak s přídavkem malé špetky masochizmu, že já v problému zůstávám, a dobrovolně, i když ne tak dobrovolně jako spíše ze strachu, že když alespoň uteču tak se i tak nebudu mít lépe)...
A tak chodím po světě, je mi špatně a už ani říznout se nezvládám....
Má maska se taky někam stratila spolu s úsměvem a s ironií se nejspíš někde z rohu na mě šklebí jak to hezky zvládli utéct ode mě...
Nevím jak z toho ven, zatajuju se všude kde jsem hlavně ať mi dá každý pokoj protože chci být sama. Akorát přitel večer co večer chodí na návštěvu, stejně beztak proto, že nechce být doma, a nemá kam jít protože nemá kamarády, které stejně odkopl před 3 lety a zůstal raději sám. (o tomhle samostatná kapitola...někdy...). A naše schůzka vypadá tak že sedíme čumíme do bedny, mě hlavou lítají jiné myšlenky nebo rozhovory s já Martinou. A před měsícem mě to neskutečně vytáčelo a cítila sem se hrozně naštvaně a bojovala zubama nechtama proti tomu aby to bylo takhle. Jenže teďkom....teďkom to všechno vyhaslo já sem se nejspíš s tím vším smířila....ten plamínek co byl uvnitř mě nějak vyhasl a já nevím jestli se ještě někdy objeví.....Vím jen to že jaksi už nemám důvod žít....

Je mi hrozně špatně a i když mám sto chutí to jednou pro vždy skončit, nemohu, protože nechci navždy bloudit v temnotách a už nikdy na druhém světě nevidet lidi, které mám ráda....I když...teďkom bloudím v temnotách...a je mi to jedno....
No možná až tak moc ne....

výkřik

3. května 2013 v 23:11 | ana-perfect |  My diary
Nechápu....Nechápu jak sem mohla být tak pitomá a s tímhle vším začít...Kterej démon přišel ke mně a pošeptal mi "jo takhle to má být, musíš to dělat takhle, zevnějšek je hodně důležitý"...a já poslouchala..poslouchala sem ten hlas vevnitř...ten hlas který mi zničil život a nechce a nechce zmizet...a kdyť ho na malinkou chvíli umlčím, stejně se pokaždé vrací...a s větší intenzitou...
Proč mám plnou hlavu tohohle...Proč se neumím těšit z věcí, které mě obklopují? Je to proto že je tam víc toho špatného??? Proč mě neustále pronasleduje temno?...Ty hlasy v hlavě...Jak sem špatná, šeredná, hloupá, zaostalá, trapná..pořád dokola a dokola....
Jak sem příčinou rozvratu rodiny. Jak sem obyčejný chybný výrobek který je třeba dát do poškozeného zboží a zlikvidovat... a nikdo...vůbec nikdo to nevidí...a nemůže vidět a pomoct...protože celej můj život je jedna velká maska...
Můj pokojík by uměl vyprávět...byl svědkem mého "šílení" několikrát....v okamžiku kdy otevřu dveře však na tváři úsměv...samá bezstarostnost....
Ale ty hlasy...to moje druhé já, které je mou součastí...mi říká jaká sem šílená...jak neumím milovat...mám pocit že přináším neštěstí... důkazem jsou rodiče...otec utekl....mám taky...otec mrtvý? ...a proč?? ...protože jsem...Nikdo mě nemůže milovat....jak by mohli když sama sebe nenávidím...když nenávidím tohle tělo...když poslechnu a přestanu jíst....když mě pak provází neutichající výčitky...když pak do úmoru cvičím v pokoji..když trávím minute na toaletě....
Jak sem mohla tohle všechno dopustiť...a proč to nemužu skončit...proč mě to neustále pronasleduje...kdy konečne najdu to co hledám...
hm...sama jsem na vině...sem pokrytec který se hraje na něco co není...který hraje dokonalé divadlo...do kdy...do kdy moje maska bude držet...
Kdy konečně najdu svůj přístav...jakýkoliv...hlavně ať je...ať tam někde je...