Duben 2012

Touha

26. dubna 2012 v 22:52 | maťulka |  My diary
Když máš sen cesta za jeho naplněním je plná šutrů a trní. Když dojdeš na konec své cesty co pak bude? A kdo tam už došel? Kdo mi řekne jak to tam vypadá?

Člověk touží po hodně věcech, které nemůže mít. Vrhá se do propasti za tím jedným co ho "uděla šťastným". Proč uteču když mám něco na dosah ruce? Protože to, po čem toužím nemůžu mít. Nezasloužím si to, nejsem toho hodna. A tohle zjištění bolí. Že neumím, nemohu udělat pro svůj život něco, co mě udělá šťastnou, po čem se budu cítit volná. Protože se bojím, že až to dosáhnu napokon zjistím, že to nebyl správny směr cesty.

Pochybnosti, které mám ve své duši mi nedovolují udělat ten jeden krok. Mám strach z toho, co by bylo pak. Cítím se jak v poutech a nemohu ujít. Plním se iluzií a někde v koutku své duše vím že takhle to není správné. Svou budoucnost vidím jeno v černé barvě. I když se tady někdy objeví malinká jiskra naděje, za chvíli zhasne. A zůstane jenom krásná vzpomínka na její třpyt. Plus pocit ztráty.

A znovu se jenom utěšuju nesmyslnými slovami a představami jak by to mohlo být kdyby...A takhle jdu v sebeklamu místo toho abych sem se chytla své šance. A raději se schovám do ulity a budu si žít svůj nesplněný sen. A nevěřit že se ho jednou dočkám....


Maska, křídla, svoboda

13. dubna 2012 v 18:44 | ana-perfect |  My diary
Maska. Dokonalá, křehká ale zároveň tak silná. Schováváme se za ní abychom ukryli ty naše nejtajnější myšlenky a pocity. A toužíme uvolnit křídla, které si samy svazujeme. Ano v pohodlí pokojíku masky zložíme z tváří a rozvineme křídla. Jenže má to nějakej smysl v tak malom prostoru?

Toužíme vyletět nahoru, procítit všetchno co nás uvnitř spaluje. Uvolnit všechnu tu energii, která s náma každou sekundu lomcuje. Natáhnout ruce a nechat se unášet na vlnách našich snů a tužeb. Nechat vánek lásky a štěstí vplést se nám do vlasů....a brečet....jenže z radosti a štěstí a z pocitu naplnění.

My si ty křídla přistřiháváme a nasazujeme masky utkané z bolesti, která nás doprovází každou minutu. Touha nás vede vpřed. Touha tak spalující že nás tlačí v prach. Zkreslený obraz, který jsi vsugerujeme do naši zlomené a bolavé duše a tak se pokoušíme o nemožné a nevidíme že sme si vybrali přímou cestu do pekla. Že necháváme zoschnout klíčky těch skutečných hodnot života.

Jestli chceme změnit životy a SEBE, musíme se prvně přijmout takové jaké jsme. Jenže i tady je jedna dost podstatní věc na kterou nesmíme zapomínat. A to CHTÍT.

My chceme něco úplně jiné jako je pravá podstata našich snů. Pokoušíme se je docílit prostřednictvím tohohle. Ale je to tá správní cesta k vytouženému cíli? Je tohle to co skutečně "chceme"? Koukni do svého nitra a úpřimně si odpověz na otázku jestli je tohle to pravé co chceš v životě dosáhnout. Každá poznáme svoji odpověď....

Víme to a přece to zatlačíme hluboko až na dno našich duší. A ono nás to straší a taky bude strašit. A tady přicházíme k tomu jestli se toho opravdu chceme vzdát abychom šli tou "správnou cestou"...Jenže která je ta správná? Takhle se držíme toho co je pro nás "lehčí". Všechno v sobě zabíjíme abychom jsme si naplnili tu jedinou naši utkvělou představu o dokonalosti. Ať děláme co děláme i když na malý moment rozprostřeme křídla, znovu je zložíme a vrátíme se na ten náš slepý chodníček.....Protože jinou cestu nevidíme. Co je mimochodem dost smutný dostat se ke hvězdám tak, že stačí už jenom natáhnout ruce abychom se jich dotkli....

Jenže my se dobrovolně vracíme zpět k zemi...


Postrádám

7. dubna 2012 v 1:15 | ana-perfect |  myšlenky
Touha, chlad, bolest, ztráta...
To vše ji teď provází...
Svírející bolest na hrudi ji doprovází každou jednu minutu...
Touha být milována....

Jak blesk z nebe ji vstoupil do cesty...jak hojivá mast na rany...
S ním poznala jaké to je když má někdo rád...
Ale teď je pryč...

A ona cítí takové prázdno...a i když miluje..miluje nesprávvně..
Přeje si aby jí někdo měl rád...a ten kterého má ráda ona ten ne...
I když je s ním, cítí jen chlad....

Snaží se najít cestu...jiný smysl...
A tak hledá důvody proč?
Co dělá špatně?

I když ten smysl našla a odhodila masku bylo to všechno zbytečně...
Nic ji nenahradí to co ona postrádá...

A tak přicházejí další bezesné noci kdy brečí a kouká se na hvězdy...
A čeká na jednu padající aby si mohla přát a doufat že se ji to splní...
Kouká z okna a už přestává věřit že ta hvězda přijde.

Její pláč nikdo neslyší...
Tichounce máčejí slzy její polštář...a on to nikomu neřekne...
Když ztrácí naději...ztrácí sebe samu...

Ztrácí své srdce...přeje si aby jí ho vyrvali z hrudě pryč..
Nechce cítit to co cítí...nechce myslet na to na co myslí...

A s novým dnem doufá v nový začátek..a i když se o něj pokouší,
nějak nemůže dojít k cíli...ke svému štěstí...

Štěstí je pro ni něco jako objevit Atlantidu...
Všichni o ní mluví jenom jí nikdo neviděl...
A ona pořád doufá že tu svoji Atlantidu objeví...
Ale kdy???

A s příchodem dalšího rána jsi nasadí novou masku...
Masku utkánou z bolesti, prázdnoty a nedosaženych snů...

A každej den se sama sobě diví, že nějaké své sny ještě má...


Sen

5. dubna 2012 v 22:50 | ana-perfect |  myšlenky
Stála tam...uprostřed všeho co jí zraňovalo...
Stála tam..v dlouhých bílých šatách které vlály ve větru...na ruce rudý náramek....

Necítila chlad...cítila jen bolest...tá bolest jí rvala vnitro...
Její morké vlasy se ji lepili na slzama a deštěm smáčenou tvář....

Samotné nebe padalo na ní....všude kolem šedé mraky....
Všude kolem němé tváře...v jejich očích vítězství a pohrdání.....
A v její duši ztráta, bolest, stud....

Rvala se...prosila....ale nikdo ji neposlouchal..
Ruce zalité krví....tělo pokryté ranami....krev se vpíjí do šatů....
Ubívá sil a tak se vzdává a padá...

A pak přijde On...její anděl...a nedovolí ji upadnout....
V poslední chvíli ji zachytí a veme pod ochranná křídla...pevně ji obejme a ona získává pocit naděje....
Drží se ho a kouká se mu do očí...prosí ať ji neopouští....

Němé tváře zuří...chtějí ji z5...
Drápou anděli křídla...
Ale on ji drží pořád dál a dívá se na ní...ukazuje ji novou naději...
Říká podívej...

Ale němé tváře se rvou víc...dostanou ji...
Jejich drápy se omotají kolem jejího zraněného těla a vemou si ji....
Vlastní ji...nepustí ji...

Ji zůstane jenom vzpomínka....
Uzavřou ji do zlaté klece kde se bude dívat na okolní svět...
A doufat....

Její anděl je pořád tady....a jeho oči se budou pořád na ní dívat a dávat ji odvahu....

Ale ona je vězněm....ve vlastním těle....
Její duše nikdy nebude volná...
Protože je přiliš slabá...